Dosavadní protinádorová léčba má za cíl zabít co nejvíce rakovinných buněk v těle. Bohužel to ne vždy funguje stoprocentně – najdou se nádorové buňky, které léčbu přežijí, stanou se vůči ní odolnými a tuto výhodu předají i svým „potomkům“. „Pozornost vědců a vědkyň v některých z našich výzkumných týmů se proto od prostého zabíjení obrací k možnostem ‚převýchovy‘ nádorových buněk, aby se ‚polepšily‘, ztratily svou agresivitu, nešířily se dále do organismu, popřípadě se přeměnily na nějaký ‚ukázněnější‘ typ buněk,“ říká Aleksi Šedo, ředitel Národního ústavu pro výzkum rakovinu (NÚVR).
O čtyřech slibných „výchovných“ strategiích se píše v článku Anety Škarkové a jejích kolegů z laboratoře Jana Brábka, vedoucího skupiny Molekulární a buněčné mechanismy invazivity nádorových buněk BIOCEV, Přírodovědecké fakulty UK (PřF UK) a Národního ústavu pro výzkum rakoviny, který vyšel v prestižním časopise Trends in Molecular Medicine.
První strategie: Neusnout, nebo naopak spát napořád
Každá buňka v lidském organismu od svého vzniku z dělení mateřské buňky až do okamžiku, kdy se sama rozdělí na dvě dceřiné buňky, prochází několika na sebe navazujícími vývojovými etapami, během nichž zraje, roste a připravuje se na rozdělení. Některé buňky včetně nádorových umějí tento svůj tzv. buněčný cyklus zastavit v jeho „nulové“, klidové fázi, kdy na sebe zbytečně neupozorňují imunitní systém, takže uniknou z jeho dohledu. Tyto „spící“ (dormantní) buňky se pak stávají jakousi zásobárnou různých vývojových genetických variant, které mohou být příčinou jejich odolnosti (rezistence) vůči léčbě.
Pokud by se podařilo tyto buňky nechat „spát napořád“, tedy zablokovat pomocí léku signální dráhy, jejichž prostřednictvím se přenáší pokyn k jejich probuzení, byla by jedna příčina vzniku rezistentních rakovinných buněk vyřešena. „Bohužel by to vyžadovalo doživotní léčbu, která zatím není bez dlouhodobých nežádoucích účinků,“ připomíná J. Brábek.
Jinou možností je naopak nenechat nádorové buňky vůbec „usnout“, nebo je ze spánku uměle „probudit“. „Studují se tedy takové účinné látky, která by uvedené signální dráhy trvale aktivovaly, protože pak by takto ‚probuzené‘ buňky opět zahájily růst, a tím by se staly opět vnímavými k protinádorové léčbě,“ uvádí J. Brábek.
Druhá strategie: Hackerský útok na buněčný program
Lidské tělo se skládá z řady různých typů buněk plnících odlišné funkce – přitom všechny se vyvinuly dělením z jediného oplodněného vajíčka a všechny tedy nesou stejnou genetickou informaci. To, jaká specializovaná buňka z nich nakonec vyroste, záleží na tom, které geny z celé genetické informace se v nich „zapnou“ a které nakonec zůstanou „vypnuté“.
Podstata druhé „převýchovné“ strategie je tedy založena na myšlence dodat nádorovým buňkám zvenčí speciální proteiny (faktory), které přeprogramují jejich genetickou výbavu tak, aby se proměnily v nějaký „poslušnější“ typ.
„Také tato strategie ukazuje, že řízení rakoviny namísto boje s ní může přinést dlouho hledané nové možnosti léčby,“ konstatuje J. Brábek.
Třetí strategie: Změna prostředí, ve kterém nádor vyrůstá
Přeměna nádoru na tkáň s normálními, nenádorovými vlastnostmi je další z hledaných terapeutických strategií. Principem je komplexní ovlivnění vztahů a komunikace mezi nádorem a jeho okolím (mikroprostředím), které mu coby diktátorovi bezmezně slouží. Snížení přísunu živin, změna kyselosti prostředí a ovlivnění produkce různých signálních bílkovin, to vše může ovlivnit nádorové mikroprostředí natolik, že dojde k „převýchově“ nádorových buněk do méně zhoubného typu. Úprava složení a struktury nádorového mikroprostředí může být řešením i u nálezů předrakovinných stádií onemocnění.
Čtvrtá strategie: Zákaz vycestování rakovinných buněk
Šíření metastáz je charakteristickým znakem zhoubných buněk, který je odlišuje od těch nezhoubných. Většina metastazujících nádorů je přitom při stávajících terapeutických možnostech nevyléčitelná.
Ani čtvrtá ze zkoumaných „převýchovných“ strategií nemá za cíl nádorové buňky přímo zabíjet, „pouze“ má omezit jejich schopnost migrovat do dalších oblastí těla. Tzv. migrastatika zatím nebyla studována na pacientech, řada sloučenin však již v preklinických studiích prokázala povzbudivé výsledky.
„Všechny čtyři ‚převýchovné‘ strategie mají potenciál doplnit stávající onkologickou léčbu a zlepšit její výsledky a v ideálním případě rakovinu změnit v chronické, léčitelné onemocnění,“ uvádí J. Brábek.
