Ve strategii NÚVR si pro sebe hledali nějaké téma, které by splňovalo současně parametry novosti a excelence. Václavu Liškovi, vedoucímu Laboratoře nádorové léčby a regenerace tkáně, která působí při Lékařské fakultě UK v Plzni, se z tohoto pohledu zalíbila oblast vzácných „rare“ tumorů. Jejich výzkum totiž neprobíhá ideálně – jednak není vzhledem k jejich vzácnosti k dispozici dostatek vzorků, jednak to není úplně „trendy“ téma.
-
Vaše skupina se zabývá především klinickou stránkou výzkumu rakoviny. Jaká to s sebou nese specifika, např. co se týká spolupracujících odborností a institucí?
Specifikum už je obsaženo v samotném názvu. Laboratoř nádorové léčby a regenerace tkání – to působí na první pohled jakoby nesourodě. Ale obojí souvisí s růstem. Nádor představuje růst nekontrolovaný, regenerace, která vede k funkčnímu obnovení tkáně, je růst nějakým způsobem kontrolovaný.
V rámci NÚVR spolupracujeme hlavně s výzkumnými skupinami profesora Kariho Hemminkiho a profesora Pavla Součka. Obě reprezentují stejně jako my Lékařskou fakultu UK v Plzni a zabývají se solidními nádory především ve viscerální oblasti, jako jsou kolorektální karcinom či karcinom pankreatu, ale i extraabdominálními, třeba karcinomem ledviny nebo gynekologickými tumory. S profesorem Hemminkim se pracuje nesmírně dobře. Získali jsme jej v rámci evropského projektu ERA Chair, Chaperon, díky němuž se podařilo jeho laboratoř etablovat, získat nové vědecké pracovníky i Ph.D. studenty, zajistit si granty a vypadá to, že bude pokračovat dál.
Osobně v onkologickém výzkumu působím již nějakých 25 let a deset let existuje Biomedicínské centrum LF UK v Plzni. Za tu dobu jsme navázali nespočetně vědeckých spoluprací napříč výzkumnými institucemi a podíleli se na mnoha multilaterálních grantech. Ne všechna partnerství jsou formalizována pod hlavičkou NÚVR, často vznikají i ad hoc k jednotlivým projektům – ale fungují. Řadu vedoucích jiných výzkumných skupin považuji za své stálé, „kmenové“ spolupracovníky a vlastně ani nevnímám, že jsou z jiné instituce.
-
Na která onkologická onemocnění se ve svém výzkumu zaměřujete především a proč?
My jsme si ve strategii NÚVR hledali nějaké téma, které by splňovalo současně parametry novosti a excelence, s nímž bychom se v budoucnu mohli ucházet i o případné vypsané evropské výzvy. Z tohoto pohledu se nám zalíbila oblast vzácných „rare“ tumorů, které se v populaci vyskytují třeba jen v desítkách či stovkách případů a jejichž výzkum neprobíhá ideálně – jednak není vzhledem k jejich vzácnosti k dispozici dostatek vzorků, jednak to není úplně „trendy“ téma. Proto jsme si vybrali obecně problematiku neuroendokrinních tumorů a začali jsme ji ve spolupráci s patology a dalšími pracovišti zpracovávat. Věřím, že v příštím roce už bychom k tomu mohli něco publikovat – i když si na druhé straně myslím, že je to natolik zajímavé téma, že by nebylo úplně dobré vyčerpat si je tím, že bychom narychlo něco „vychrlili“. Raději na něm pořádně zapracujeme a dáme dohromady publikaci třeba v časopisu prvního decilu.
-
Vaše výzkumná skupina pracuje na rozsáhlé databázi prospektivně sledovaných onemocnění a jejich klinického vývoje v návaznosti na léčbu. Co si od ní slibujete především?
Ta databáze je unikátní v tom, že ji vedeme již od roku 2008 a pracujeme v ní skutečně s prospektivně sbíranými daty. Všechny retrospektivní analýzy, do kterých se vezmou třeba patologické vzorky a zpětně se k nim dohledávají nějaká klinická data, s sebou totiž nesou poměrně velkou míru chybovosti. Takže si zakládáme na tom, že máme prostě „nasbíráno“. Není to nijak enormní soubor, obsahuje nějakých 1000 nebo 1200 pacientů, ale dají se v něm najít malé homogenní skupiny, které lze dobře studovat, protože k nim máme všechna potřebná data. Můžeme si tedy definovat nějakou klinickou otázku, a pak na ni v té konkrétní homogenní skupině hledat odpověď – místo toho, abychom pátrali ve velkých nesourodých souborech.
Například jsme chtěli zjistit, čím se liší primární nádory střeva, které metastazují do jater, ale nikoli do uzlin, od těch, u kterých je tomu naopak. K tomu potřebujeme mít dlouhodobě sledované pacienty, u kterých se vyvinula právě jen první, nebo druhá varianta onemocnění. Protože jsme měli vzorky sesbírané za 8 či 10 let, mohli jsme cíleně porovnat jen 20 nebo 30 pacientů z každé skupiny. Kdybychom data neměli, složitě bychom museli procházet údaje o stovkách nebo tisících pacientů, a taková analýza by pak byla časově náročnější a pochopitelně i dražší.
-
Teď trochu změníme téma. U vaší skupiny jsme si přečetli, že se ve svém výzkumu soustředíte – nepochybně proto že vy sám jste specializací chirurg – také na výskyt pooperačních komplikací, jejich řešení a předcházení jim díky vývoji inovativních materiálů. Co to konkrétně obnáší?
V této oblasti spolupracujeme s ETH, tedy Eidgenössische Technische Hochschule, v Curychu, což je jedna z nejprogresivnějších technických škol na světě, konkrétně s profesorkou Inge Hermann, jejíž laboratoř se zabývá výzkumem materiálů. Ty, které hledáme, musí být schopny řešit nějakou aktuální chirurgickou potřebu, ale zároveň by měly být svým způsobem inteligentní, to znamená měly by umět zareagovat na nějakou nastalou situaci a pomoci buď s léčbou, nebo s diagnostikou.
To, s čím jsme začínali, byly patche neboli záplaty používané pro napojení střeva po resekci. Současné materiály mohou časem degradovat a může docházet k úniku střevního obsahu do břišní dutiny. Vyvinuli jsme proto materiál, který by riziko takového úniku detekoval tím, že začne měnit svou strukturu, a my jsme schopni tyto změny při vyšetření zobrazovacími metodami zachytit a včas zareagovat.
Dalším příkladem našeho výzkumu jsou materiály, které by po resekci tumoru upozornily na případnou časnou lokální recidivu nebo mikrometastatický rozsev. Nemusí jít nutně o patche – může to být jen několik málo zrnek z materiálu, který v případě časné progrese změní strukturu a v horizontu týdnů či několika málo měsíců nás při vyšetření zobrazovacími metodami upozorní na časnou progresi, které by se na prostém CT či magnetické rezonanci projevila třeba až po půl či tři čtvrtě roce.
Tímto směrem tedy v naší spolupráci s ETH v Curychu jdeme – a spolupráce je to opravdu rozsáhlá, účastní se jí možná 20 kolegů na naší a určitě přes 20 kolegů na švýcarské straně. Získali jsme pro ni i mezinárodní bilaterální grant Grantové agentury ČR v rámci evropské iniciativy Weave.
-
Jak moc perspektivní je pro budoucnost onkologické léčby pochopení principu regenerace tkání a jeho využití?
Výzkum regenerace tkání je naším paralelním tématem, není součástí cílů stanovených v rámci NÚVR. Soustředíme se konkrétně na játra, která lze sice po resekci nahradit transplantací, ta ale není možná zdaleka u všech pacientů. V oblasti výzkumu možností jejich regenerace máme za sebou poměrně dlouhý osmiletý experiment na ověření konceptu decelularizace/recelularizace. Živočišnou tkáň, zpravidla z prasete, zbavíme všech buněk, abychom získali extracelulární matrix, kterou se snažíme osidlovat buňkami příjemce a „vyrobit“ tak arteficiální játra. Jinou variantou, na které se také pracuje, je decelularizovat tumor in situ i s játry, a ta pak znovu recelularizovat. Ono to zní až trochu fantasticky, ale na myších s tím máme velmi dobré výsledky. Čímž není řečeno, že to tak bude fungovat i u člověka, zatím se alespoň snažíme prozkoumat mechanismy, které za tím stojí.
Občas se zapomíná na to, že tělo si dokáže poměrně hodně věcí opravit a vyhojit samo. Jde jenom o to, jak je k tomu ve správné chvíli vhodně „pošťouchnout“. Regenerační kapacita organismu je totiž ohromná – jen jí zatím dost dobře nerozumíme…
-
Nakolik je pro moderní výzkum důležité zázemí takového konsorcia, jakým je NÚVR? V čem vidíte přínosy – a vnímáte i nějaké rezervy?
NÚVR má velmi podrobně definovanou strategii podpory spolupráce na onkologickém výzkumu a jeho rozvoje. Já osobně ale nejvíce vnímám jeho přidanou hodnotu v tom, že může ukázat, jak vysoce je v České republice onkologický výzkum rozvinutý, jak pevně je tu zakotvený a kolik se ho vlastně u nás dělá. To nám umožní daleko lépe komunikovat se státními autoritami a získávat podporu.
Věda a výzkum jsou systém velice křehký. Vezměme si, jak dlouho trvá vychovat si nového vědce – pět let doktorandského studia, to nemluvím o tom, že mnozí k nám do laboratoří docházejí už v pregraduálním studiu, potom je pro juniorního vědce ideální čas vycestovat a pracovat třeba pět let jako postdok v zahraničí. Takže dejme tomu po nějakých deseti nebo dvanácti letech se teprve ten mladý výzkumník stává soběstačným vědcem, který je schopen nejenom vychovávat další generaci, ale hlavně pro ni shánět prostředky. A do toho přijde nějaká krize, nejsou peníze – a celý ten křehký, pečlivě budovaný systém dostane ránu, která se na něm podepíše. A právě NÚVR má, myslím si, možnost poukázat na to, že především potřebujeme stabilní prostředí, aby bylo možno věnovat se onkologickému výzkumu ve všech pěti programech, které si nadefinoval.
-
Mimochodem, zaujalo nás motto vaší skupiny, které zní: „Dobrý výzkum nám říká, proč k rakovině dochází a jak se chová. Ten nejlepší nám říká, jak jí předcházet a jak ji léčit.“ Jak blízko tedy máte k tomu nejlepšímu výzkumu? ☺
Kdysi se mě v rozhovoru pro jeden časopis ptali, zda mám nějaké své osobní motto, uvedl jsem „In hoc signo vinces“, tedy v tomto znamení zvítězíš. Je to heslo, které je vepsáno do velkého znaku města Plzně, jehož původ ovšem sahá do 4. století mimo země Koruny české. Upomíná na římského císaře Konstantina I. Velikého, kterému se před bitvou zjevilo znamení kříže – a pod ním vyhrál. Já jsem si z něj pro sebe vzal poselství, že když se člověk pevně drží své myšlenky, nakonec uspěje.
Takže to by bylo moje osobní motto – ale pro naši výzkumnou skupinu jsme hledali samozřejmě jiné, vlastní. Je nás v laboratoři kolem čtyřiceti, tak jsem se zeptal více lidí. A nakonec s tím, které jste uvedli a které jsme si vzali za své, přišel pan inženýr Hošek, mimochodem fenomenální statistik a bioinformatik. Myslím, že tím přesně vystihl, co děláme a jaká to má úskalí. Nevím, nakolik jsme tomu „nejlepšímu výzkumu“ blízko, ale důležité je, že o tom můžeme nad tím mottem stále přemýšlet. Ono by totiž každé dobré motto mělo být jako barokní obraz – včera jsem ho viděl nějak, dnes ho vidím trochu jinak a za deset let v něm spatřím zase třeba něco nového.
Pročítal jsem si nedávno motta ostatních výzkumných skupin NÚVR a musím říci, že všechna jsou opravdu skvělá. Nad spoustou z nich bych se chtěl ještě zamyslet, protože se v nich odráží i životní filozofie, zkušenosti a prožitky kolegů, z nichž řadu osobně znám. Tuším, že v nich budou schována různá hlubší překvapení, jejichž nalezení pro mne bude odměnou za to, že jsem nad nimi přemýšlel…
-
A na závěr ještě trochu něco osobního – co o vás kolegové z ostatních skupin NÚVR nevědí (a vědět by měli)? ☺
Mám tři děti – podotýkám, že s jednou manželkou, protože se mě kolegové občas ptají, zda už náhodou „nejedu druhé kolo“. ☺ A celá naše rodina se zamilovala do Šumavy, kde trávíme všechen možný čas. Pro ty, kteří to tam neznají – není jenom Šumava na české straně, ale také Šumava v Bavorsku. Ta „naše“ je samozřejmě překrásná a dala by se objevovat celý život, ta bavorská má ale zase úplně jiné kouzlo, je to prostě další rozměr Šumavy. Budu šťastný, pokud teď někoho inspiruji, aby se nebál a vydal se objevovat taková krásná místa, jako je Falkenstein, Roklan nebo Luzný.