Jedním z mnoha požadavků zadání ministerstva školství ve výzvě Exceles (financované z Národního plánu obnovy EU), následně ostře poměřovaných indikátory, je i úroveň meziregionální spolupráce. Popravdě, valná většina indikátorů je zcela legitimní, nezpochybnitelná a také užitečná – i přes občas poněkud úporně úřednický systém jejich kontroly. Meziregionální spolupráce mezi ty legitimní a racionální zcela určitě patří: nikoli ve smyslu „misijní činnosti“, ale jako multiplikace potenciálu jednotlivých partnerů a týmů.
Víme navíc, že meziregionální spolupráce je součástí obecné strategie státu, který ji podporuje i samostatnými dotačními instrumenty, jako je třeba Operační program Meziregionální spolupráce (OPMS), spadající mezi operační programy v cíli „Evropská územní spolupráce“. Odhlédneme-li od obecného étosu „sbližovat“ (myslím to pozitivně, bez sarkasmu), NÚVR je meziregionální institucí ze své podstaty. Je sítí tří uzlů Praha–Brno–Olomouc, má své přímé spolupracovníky i v Plzni, neboť tamní lékařská fakulta je součástí Univerzity Karlovy, a když jsme u toho sbližování, je prima, že jednu z plzeňských skupin vede vědec z Finska, profesor Kari Hemminki, částečně působící v Německu. A zároveň existuje řada spoluprací týmů našich laboratoří, směřujících mimo vlastní partnery projektu NÚVR. Také máme jednu drobnou pikanterii: centrum BIOCEV, které hostí několik pražských skupin, je vlastně představitelem dalšího regionu – středních Čech.
Efektivita a flexibilita bez ohledu na „vrátnice“ jednotlivých institucí
Propojení expertizy, technologií a vzájemná spolupráce skupin v rámci jednotlivých výzkumných programů NÚVR, bez ohledu na jejich zřizovatele či lokalizaci napříč republikou, nepochybně představuje efektivnější a flexibilnější využití prostředků než nalít peníze do betonu, postavit dům a přetahovat do něj („kanibalizací“ existujících pracovišť) vědce odjinud. Jinými slovy, propojujeme pro projekt relevantní a důležité vědkyně a vědce, bez ohledu na „vrátnice“ jejich institucí a ústavů.
Místo orientační desky v hale budovy tak máme na webu naší národní autority mapu 71 laboratoří s jejich misemi, vizemi a informacemi o jejich spolupracích, aniž by přitom byla jakkoli narušena integrita a struktura institucí, z nichž skupiny pocházejí. Existence celého meziregionálního organismu NÚVR je tedy přínosná jak pro partnery, díky posílení produktivity segmentu akademické onkologie v jejich portfoliu a overheads přinášených vědci, tak i pro samotný NÚVR, který profituje z většinově kompetentní a vstřícné technicko-administrativní „in-house“ podpory svých týmů.
Propojení napříč republikou napomáhá zviditelnění NÚVR
Meziregionální podstata celého ústavu ovšem přináší i několik dalších benefitů. Síť NÚVR je paralelní s technologicky definovanými vědeckými infrastrukturami na národní roadmapě. Významnou aktivitou NÚVR, vyplývající z jeho akademického poslání – přípravy budoucích specialistů biomedicínských oborů –, je práce s talentovanými středoškoláky, a to nejen z metropolí. Naši kolegové spolupracují se Středoškolskou odbornou činností a přednášejí pro středních školy z celé ČR, středoškolští studenti a jejich učitelé naopak navštěvují naše laboratoře, aby na vlastní oči viděli a vyzkoušeli si, jak se dělá věda. Důsledkem meziregionální spolupráce je i dosažení „kritické hmoty“ NÚVR, a tím zvyšování jeho viditelnosti pro zahraniční vědecké partnery a sítě. Nakonec internacionalizace je dalším z fenoménů zahrnutých mezi indikátory, který je pro vědu přirozený, ke kterému se hlásíme a na většině pracovišť jej umíme i cíleně podporovat.
Pro přirozenost indikátoru meziregionální spolupráce je tak symptomatické, že jej – přestože jde o parametr sledovaný ministerstvem školství – paradoxně zapomínáme (spolu s našimi administrátory) formálně vykazovat v periodických reportech našemu poskytovateli.
Aleksi Šedo, ředitel NÚVR